Umění Zpívat

HLAVOVÝ TÓN

Hlavový tón (u mužů nazývaný také fistule nebo falzet) je tvořen chvěním jen okrajových částí hlasivek. Lehký hlavový tón je znakem, že je hlas v pořádku. Nepřítomnost hlavového tónu, neschopnost jeho vytvoření, signalizuje používání neadekvátní pěvecké techniky, v krajnějších případech určitou vadu hlasu nebo nemoc hlasového aparátu. Hlavový tón mizí při katarech dolních cest dýchacích, angínách, nadměrném zahlenění, překrvení hlasivek, při uzlících na hlasivkách, zatěžování hlasu izolovanou prsní funkcí, po příliš dlouhém a vysilujícím zpívání apod. Hlavový tón tvoříme pomocí představy. Vytváříme si představu, že tón tvoříme v hlavě (vzduch tlačíme jak kdyby do hlavy) a tím se nám rozezvučí hlavové dutiny.

HRUDNÍ TÓN

Hrudní tón tvoříme tak, že necháme rozeznít hrudní dutiny. Při zpěvu hrudním rejstříkem se hlasivky rozkmitávají celou délkou i šířkou. Pokud tón, který vytvoříme, opřeme o bránici, tak je plnější a má výraznější barvu. Hrudní tón nám může také mizet při nachlazení (chraptíme), pak je lepší nezpívat, protože se ničí barva hlasu a hlas samotný.

OPERNÍ ZPĚV

U operního zpěvu se vyžívá především přirozené vibráto. Přirozené vibráto nesmíme zaměňovat s velkým vibrátem a někdy i tremolem, které se s vibratem často zaměňuje. U přirozeného vibráta se jedná o perio-dické chvění hlasu na jednom tónu, při tremolu dochází k pravidelné změně výšky tónu. Přirozené vibrato se zpravidla dostavuje až po delší době výuky zpěvu jako znak pěvecké vyspělosti. Dobrý zpěvák je scho-pen míru svého vibrata ovlivňovat a v určitých případech zpívat i bez něj.

ALTERNATIVNÍ HLASOVÉ TECHNIKY

Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně:

Alikvótní zpěv - technika, pomocí které lze zesílit alikvótní tóny (vyšší frekvenční harmonické složky), přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu

Sprechgesang - technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem (využíváno hlavně v recitativech = je styl zpěvu, při němž pěvec napodobuje rytmus běžné řeči)

Rap - rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázovánía rytmus, spíše než na vytváření tónů.

Beatboxing - nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu

Scat - improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem

Growling - z anglického growl = mručet, vrčet. Technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást death metalové hudby.

Jódlování - technika, která je součástí lidové hudby v Alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem.

POUŽITÍ TECHNIK

Správně tvořený plný hlas vzniká za kooperace hlavového a prsního tónu, v hloubkách více převládá rejstřík hrudní, ve výškách pak hlavový. Při tvorbě ideálního plného hlasu se vychází z hlavového tónu, k němuž je jen přidávána prsní rezonance. Tímto způsobem také zamezíme škodlivému tvrdému nasazení (hlas je také šetřen i při akcentovaných a ostře frázovaných tónech). Vybudování zpěvního hlasu je zále-žitost dlouhodobá. Musíme nejen vystavět všechny dílčí složky zpěv-ního procesu v harmonický soulad a to podle své přirozené vlohy, ale také vytvořit a zautomatizovat řadu návyků. Pro praxi to znamená, že musíme vycházet z volného tvoření tónu, správného dýchání a uplatnění příslušných rezonancí. Posazení hlasu, respektive zpěv do masky, se projevuje „stříbřitým leskem“ v hlasu. Je charakteristický tím, že využívá rezonančních prostor v lebce a nespoléhá jen na rezonanci hrudního rejstříku. Existuje několik různých přístupů a cvičení k posazování hlasu. Posazení do masky se musí zautomatizovat, zpěv bez správného posazení by neměl být akceptován a stávající situace by se měla uvést na správnou cestu. Stahuje-li žák, respektive interpret kořen jazyka dozadu, k zadní stěně hrtanu, vznikne tzv. „knedlík“ – sevřený „v krku“ tvořený hlas je následkem svírání a často i násilného zvedání nebo snižování hrtanu.

VOIX MIXTE

Jde o směs hlavového a hrudního hlasu. Má poměrně blízko k plnému hlasu jako k čistému hlavovému tónu. Exponovat se však musí z funkce hlavové (opačný postup je nesprávný, postrádal by lehkost falzetu). Voix mixte je nezbytný pro rozvoj lehkých výšek i všech muž-ských hlasů (obzvláště vyšších).

APOGGIO DELLA VOCE

Jde o italské označení dechové opory při zpěvu. Cílem opory je optimální soulad vedení dechu s tvorbou hlasu za maximálního využití vhodně vyvážené hrudní i hlavové rezonance. Jedná se o flexibilní komu-nikaci bráničního svalstva s dýchací soustavou.

MESSA DI VOCE

Je velice náročnou technikou zpěvu. Zakládá se na postupném crescendu a decrescendu, které probíhá na jednom znějícím tónu aniž bychom změnili jeho výšku, barvu nebo na něm dělali vibráto nebo tremolo. Z tohoto vyplývá, že tato technika zpěvu vyžaduje velkou hlasovou koordinaci, zejména pak při decres-cendu. Bylo v historii spojeno se známými kastráty, jako je např. Farinelli. Velice populární v době bel canta (hudební éra s největším rozmachem na začátku 19.století). V této éře bylo často dramatickým vyjádřením v různých operních áriích.

VYUŽITÍ TECHNIK ZPĚVU

Existuje spousta hudebních škol, pěveckých sborů a různých kroužků, které jsou vedeny lidmi s více či méně profesionálním přístupem. Zde je možné získat základy techniky dechových cvičení, správné arti-kulace, správného posazení tónů apod. Na různých pěveckých soutěžích a vystoupeních pak lze získat zpětnou vazbu, nakolik úsilí a zvládnutí techniky zpěvu bylo úspěšné. Ten, kdo si vybere zpěv jako svou profesi, pak dále musí základní techniky rozvíjet dalším studiem na hudební konzervatoři, vysoké umě-lecké škole, popřípadě docházet na individuální hodiny ke zkušeným odborníkům. Když už se člověk naučí zpívat technicky správně, určitě využije naučené dovednosti i ve svém soukromém životě i k po-těšení druhých.

SOUČASNÝ ZPĚV

Každý profesionální zpěvák věnuje nacvičení správné techniky zpívání spoustu času a ener-gie. Ne všem se daří techniku zvládnout, ale pokud má zpěvák zajímavou barvu svého hlasu, získá si obecenstvo. Mezi zpěváky se najdou také takoví, kteří mají vrozenou schopnost zpívat technicky správně, aniž by se techni-ce zpěvu museli dlouze učit. Ale k jejich škodě a i ke škodě obecenstva má nezajímavou barvu hlasu, a proto se v náročném světě showbusinessu neuchytí. V obecenstvu bývají v převážné většině laici, kteří se problematikou techniky zpěvu nezabývají, a tedy ani nepoznají, jestli zpěvák správnou techniku zpěvu ovládá nebo ne. Pro obecenstvo jsou často důležitější vedlejší projevy, které zpívání doprovází – tanec, světelné efekty, oblečení, make-up a vlastní zpěv, resp. předvedená technika zpěvu ho příliš nezajímá. Stále častěji je proto možné slyšet velmi jednoduché melodie s bezduchými texty. Přesto tyto písničky a jejich interpreti mají úspěch, protože zpívají často o věcech, které zajímá určitý typ obecenstva a tím konkrétní obecenstvo osloví. U nás je pojem dobrý a špatný zpěv v současné době bohužel poněkud pokroucen. Protože se tento problém táhne již dlouhou dobu, nemá většina publika (u nás) vypěstovaný dobrý vkus a dobrou rozlišovací schopnost. Často je špatný zpěvák považován za „většího umělce“, protože se u svého pěveckého projevu všelijakým způsobem „trápí“, se zpívanou skladbou doslova „bojuje“ a všelijak si pomáhá, což se pochopitelně odráží i na vizuální stránce jeho výkonu. Pak se stává, že i poměrně jednoduchá skladba je provázena takovým gejzírem grimas a naběhnutých žil na krku, že diváci mají pocit opravdu „odvedené“ práce. Naproti tomu dobře zpívající zpěvák působí dojmem, že žádný větší výkon nepodává (jde však o mylnou představu – obličej a krk jsou volné, naproti tomu brá-nice a další patřičné svaly jedou na plné obrátky), a vlastně si „jen tak zpívá“. Většina našeho publika není schopna ocenit ani práci s dynamikou. Větší úctě se bohužel těší zpěváci, kteří představení odfor-zírují (odeřvou) od začátku do konce, než ti, kteří práci s hlasem a dynamikou dokonale ovládají.

17 ZÁKLADNÍCH NEDOSTATKŮ ZPĚVU BEZ TECHNIKY:

Dyšný tón
Nejistý tón (tzv. „na vodě“)
Tlačený tón (tzv. zpívání krkem)
Hrdelní tón (knedlík)
Hypernazalita (tón v nose)
Forze (tzv. řvaní – zpěváku který je zvyklý forzírovat se v nižší dynamice hlas již zpravidla neozývá)
Malá nosnost hlasu (hlas není slyšet do větší vzdálenosti)
Ztížený začátek hlasový (zpěvák musí vyvinout větší úsilí k tomu, aby se tón vůbec ozval)
Tremolo (u nás je tento pojem často zaměňován s vibrátem)
Malý rozsah hlasu
Krátký dech (zpěvák musí nadechovat po velmi krátkých úsecích)
Špatná intonace
Rejstříková nevyváženost
Neschopnost zpívat legato
Neschopnost větších dynamických změn
Nesrozumitelnost zpívaného slova
Špatně posazený hovorový hlas (způsob mluvení je velmi důležitý pro pěveckou techniku. Jsou známi zpěváci, jejichž pěvecké potíže jsou způsobeny špatným mluvním hlasem)

FONACE

Tón vzniká třením vydechovaného proudu vzduchu o kraje hlasivkových svalů z plic směrem ven. Výdechový proud rozechvívá samovolně hlasivkové svaly a umožňuje správnou funkci hlasivkového uzávěru – glottis. Je proto důležité při zpěvu vždy maximálně pracovat s dechem a otevírat krk, aby mohly hlasivky volně pracovat a přitom zůstával dostatečný prostor pro nadechovaný a vydechovaný proud vzduchu.

DÝCHÁNÍ – Otevřený krk a dobře fungující bránice spolu úzce souvisí. Se zavřeným krkem není možné správně dýchat do bránice a naopak špatnou funkcí bránice a dýchání se při zpěvu zavírá krk. Pro začátek můžeme cvičit nádech z absolutního výdechu.

1) Nádech

Uvolníme a otevřeme krk

lehkým nazívnutím do klenby
neslyšně otevřeme krk s pocitem vtáhnutí vzduchu do plic

Nádech

pomalý nostní nádech (hlubší dech)
rychlý nádech ústy „lapnutí po dechu“ (horizontální)
kombinovaný – nosem i ústy

Nádech usměrňujeme pocitově shora do podpaží – křídel (deltový sval zádový) do prostoru mezi hrudní kost a lopatky. Při nádechu klesá bránice dolů, žeberní oblouky se nadechovaným vzduchem rozevírají do stran stejně jako lopatky se roztahují od sebe. Hrudní koš se klene mírně dopředu, záda se plní dechem a klenou se od páteře dozadu. Celý hrudník a bránice se tedy rozevírá a rozšiřuje nejen do stran, ale i vpřed a vzad. Takto otevřený hrudník otevírá krk. Celé břišní svalstvo a podbřišek aktivně udržujeme v napětí u páteře, tak aby bránice nevystupovala dopředu (vyvalený pupek), ale mohla se rozvinout i do zad. Nadechované množství vzduchu musí plnit kapacitu plic v synchronizaci s plynulým pohybem žeberních oblouků a s postupným rozevřením hrudního koše. Žebra a záda vytvářejí dechovou kapacitu. Takto využíváme nejdelší a nejsilnější snopce bránice, které vedou přes celá záda a jsou připevněné k páteři. Vzniká tak z celého trupu balón naplněný vzduchem, ze kterého už jen vypouštíme adekvátní množství. Je proto důležité udržovat správné držení těla v napětí, snažit se cítit páteř na kterou je bránice připojena. Bránice musí být v nádechu pružná.

2) Výdech

Ve výdechu je bránice oproti nádechu maximálně pevná a vytváří dechovou oporu. Udržení dechové opory ve výdechu je důležitější než jakkoli provedený nádech. Po celou dobu výdechu, zpívání určité fráze musíme udržet bránici, žeberní oblouky a celý hrudní koš v nádechové pozici. Tzn. Bránici tlačíme pocitově do boků a zad k pánevní kosti i šikmo dopředu (pocit jako při smrkání nebo zácpě) – žeberní oblouky táhneme od sebe – hrudní koš držíme otevřený. Hrudní kost táhneme před sebe a dolů k solaru plexu. Oproti tomu udržujeme celou břišní stěnu v napětí. Vzniká tak protipohyb klesajícího hrudního koše dolů proti rovné, kolmé a pevné břišní stěně. Vydechujeme stejné množství vzduchu, které jsme předtím nadechli. Krk je stále otevřen do pocitu zívání. Výdechový proud, klesající hrudní kost a samotný tón musí vznikat a pracovat synchronizovaně, tedy ve vzájemné spolupráci. Tón musí vytvořit tělo plné vzduchu nikoli samotný krk mechanicky. POZOR – břišní stěna při výdechu nesmí samovolně a bezvládně ustupovat dovnitř k páteři.

DRŽENÍ TĚLA

- hlavu táhneme ke stropu
- bradu k hrudní kosti
- ramena táhneme do stran a dolů
- mírně vypnutý hrudník
- žeberní oblouky od sebe
- pevný podbřišek u páteře
- břišní, zádové a mezižeberní svaly v maximální aktivitě
- bránici cítíme na páteři

METODA DVOU OPOR

Dechová opora – jednotlivé tóny opíráme do bránice – bránici vytlačujeme do boků a zad k pánevní kosti.
Rezonanční opora – jednotlivé tóny pocitově opíráme do „masky“ = vnitřní strana lebky obličeje. Výdechový proud a tok zvuku usměrňujeme přes zuby a horní klenbu celého obličeje do rezonančních dutin směrem ven.

Tyto dvě opory jsou vzájemně dechově propojeny přes otevřený krk.

PŘEDSTAVA TÓNU

Před samotným nasazením tónu, především přechodových a vysokých, si vytváříme jejich sluchovou i optickou představu. Na úrovni očí si představíme „jablíčko“, které chceme ukousnout celou horní čelistí.

NASAZENÍ

Vždy se snažíme o měkké nasazení bez sebemenšího nárazu na hlasivky při otevřeném krku. Tón nasazujeme vždy na mírně zadrženém dechu! Před samotným nasazením tónu vytváříme tzv. dechovou tečku, neboli upevnění bránice v nádechové pozici, mírné zadržení dechu s pocitem opory a dechového napětí. Teprve poté začínáme s výdechem.

Zpíváme na jediném, stejném proudu výdechu – jak v nižší, střední, tak i ve vysoké poloze. Výdechový proud a tvořený tón je štíhlý a koncentrovaný, prochází skrz zuby a horní čelist ven. Celý rozsah tvoření tónů začíná ve výslovnosti. Artikulace je vždy na zubech – koušeme do vokálů.

KLENBA

V celém rozsahu nasazujeme tóny pocitově shora – nepropadat se dolů. Je to tzv. „zvedání“ neboli „klenba“ – horní, zadní zuby a celou horní čelist pocitově tlačíme nahoru. Celé patro a čípek prozivujeme směrem nahoru. Horní zuby po celém rozsahu v představě točíme spirálovitě nahoru.

OTEVÍRÁNÍ ÚST A KRKU

Prozívnutí krku do klenby je nutno nacvičovat samostatně před zrcadlem.

Pomocné cvičení:

TYGR – otevřenými ústy slyšitelně nasajeme vzduch směrem od předních horních zubů podél patra k čípku nahoru do temena na týlu hlavy až do krční páteře a lopatek.

Ústa otvíráme přirozeně vertikálně, koutky rtů u sebe, volné lícní kosti (panty) i podjazyčné svaly (líná huba), přirozená aktivita rtů i zubů (dikce). Čím výše zpíváme, tím více prozivujeme a otevíráme krk vertikálně na maximum.

REZONANCE

Na přechodných a vysokých tónech přechází přirozená hrudní rezonance střední hlasové polohy do hlavové rezonance, čelní dutiny do temena a celé hlavy. Vše probíhá jen v pocitu a představě, nic neděláme fyziognomicky, mechanicky, nevytváříme křečovitě umělou rezonanci. Netlačíme do jednoho místa (nos) – vzniká tlak, ale hledáme přizenou rezonanci hlavových a čelních dutin. Nesmíme se poslouchat v sobě, ale jakoby zvenku. Hlubší poloha má hrudní rezonance přirozeně dostatek, soustředíme se v této poloze především na hlavovou rezonanci.

VOKÁLY

Tvoříme přirozené, světlé, jasné, vycházející z běžné artikulace. Pozor na barvení a tmavení vokálů – hlas těžkne a zapadá do krku.

Úzké vokály („e“ a „i“) zpíváme jakoby do vokálu „o“. Ze štíhlého „i“ a „e“ ve střední poloze postupně přecházíme do vysoké polohy, přes horní čelist do tvrdého „y“. V ústech máme neustále pocit zívnutí a všechny vokály tvoříme jakoby do jednoho „neutrálního“ vokálu. Nesmíme se snažit přehnaně přetvářet ústa při každé změně vokálu.

HORIZONTÁLA

Nádech cítíme do stran jakoby na povrchu, žebra od sebe, hruď rozevřena vpřed i vzad – pocit horizontálního dechu – vodorovně do stran.
Horizontální tvoření vokálů – jasné a světlé vokály, především „i“ a „e“ (jen střední poloha!) mohou být vidět zuby, koutky rtů mírně od sebe (neutralizace vokálů).

VERTIKÁLA

Pomyslná přímka ze shora dolů – bod představy tónu, bod hlavové rezonance – horní, přední zuby – klenba –krk otevřen shora dolů (ranní zívání) – dech cítíme vertiákálně, hlouběji (především na vysoké poloze).

ZÁSADY

při zvedání klenby nezvedat hrtan nahoru
nezačínat výdech tak, ze břišní stěna ustupuje dovnitř k páteři
nevydechovat všechen nadechnutý vzduch, spíše ho brzditv sobě – neuvolňovat směrem dolů hrudní kost
nesnažit se dávat rezonanci do nosu, nebo předních zubů a vystrkovat je
při nádechu nezvedat ramena
hyperlordóza – prohnutá páteř, nepouštět břišní stěnu ven a nevytlačovat břicho náslině ven
špatné otvírání krku – „šíření krku“ (nepřibarvovat a tmavit hlas)
hrtan stoupá nahoru nebo kmitá
pocitově nechodit „za tónem rovně ven“ – hrozí rozrážení hlasivek. Zvláště na přechodových a vysokých tónech více prozivovat a hladit měkce tón a pocitem „přivonění ke květině“
poddechování a předechování – veliký, silný nebo příliš rychlý nádech při kterém se nestačí rozevřít hrudní koš, dech propadne do břicha – hýbe se jen břišní těna a žebra a hruď jsou pasivní
nezapojovat při artikulaci podjazyčné svaly